V č. odborné literatuře je p.s. (n. také prostě sdělovací styl // prostě sdělný styl) často ztotožňován se ↗stylem hovorovým. Za konstituující faktor projevů tohoto stylu pokládá ✍Krčmová (2008) spontánnost; je to tedy styl projevů spontánních, často emocionálních, málo normovaných a málo kontrolovaných, které se vyznačují familiárností (důvěrností) a patří hlavně ke sféře soukromé, neveřejné. Dříve byla jejich charakteristika zakládána především na faktoru mluvenosti, proto byly tyto texty neodlučitelně spojovány se situací a s přítomností adresáta; situační zakotvení v nich formovalo silnou vrstvu kontaktových, apelových, deiktických, ale i parajazykových (zejména prozodických) a mimojazykových prostředků, jejichž využití umožňovalo jazykovou implicitnost, „neúplnost“ sui generis. V současné době už ale nemůžeme p.s. tak výrazně spojovat s projevy mluvenými; přibývá totiž zcela spontánních, privátních a kontaktových psaných textů, k dřívějším soukromým dopisům n. deníkům přistupují hlavně různé typy a žánry ↗elektronické komunikace (e-maily, SMS, blogy, komunikace na chatu a sociálních sítích aj.). Stejně jako u bezprostředních mluvených projevů, i toto je komunikace silně dialogická, resp. dialogizovaná, vedená někdy přímo on-line, v níž se vyskytují oslovení, pozdravy, zdvořilostní formule a další kontaktové výrazy. Neverbální prostředky hojně uplatňované v mluvených rozhovorech (gesta, mimika, pohyby), které obvykle vyjadřují pocity, postoje, hodnotící komentáře, tu nahrazují emotikony („smajlíky“). Společné zkušenosti a sdílené komunikační kompetence účastníků komunikace umožňují i zde užívání různých zkratek, náznakových vyjádření či ↗aluzí. Přímý kontakt tedy už není determinujícím faktorem p.s.; ostatně už dříve sem patřilo – kromě převažujících dialogů face-to-face – množství soukromých rozhovorů telefonických.

V textech tohoto stylu se vyskytují příznačné prostředky syntaxe mluvených projevů (✍Müllerová, 1994): volné, asociativní, asyndetické spojování vět do řetězců (↗parataxe, ↗juxtapozice − nikoliv ↗hypotaxe); nejasné hranice výpovědních celků a míšení větných vzorců (viz ↗DVS); adice, přičleňování, doplňování, vsouvání, odbočování; ↗elipsy, ↗apoziopeze, ↗anakoluty, ↗zeugmata, ↗kontaminace; ↗subjektivní slovosled, užívání vztažného „zájmena“ co a jak (To je ten chlápek, co // jak jsem ti o něm včera říkala; viz ↗resumptivum) a mnohé jiné. Jde o zajímavé spojení výrazové ekonomie (eliptičnost, fragmentárnost) a pleonastičnosti, redundance (opakování, intenzifikace). Výstavba těchto textů je uvolněná; někdy bývají označovány jako texty atematické, tematicky nesjednocené, účastníci přeskakují z jednoho tématu ke druhému.

Výslovnost bývá uvolněná, ležérní, někdy značně vzdálená od korektní kodifikované výslovnosti spisovné (změny kvantity vokálů, vypouštění hlásek a zjednodušování souhláskových skupin, zánik celých slabik aj.); viz ↗afereze. Tvarosloví každodenních komunikátů je převážně nespisovné (koncovky obecné č. nebo nářečí). Z morfologie je dále zajímavý např. sklon k personifikaci a animizaci (životné tvary místo neživotných: dát si frťana, koupit favorita, mít mobila).

V lexiku převládají výrazy konkrétní nad abstraktními, charakteristická je tendence ke zkracování (↗zkratková slova, ↗univerbizace) a k ↗expresivitě (↗deminutiva, ↗hypokoristika, ↗augmentativa, výrazy ↗sociolektů, ↗vulgarismy atd.). Mezi výrazy slangové se zařazují i četné ↗anglicismy, v různé míře a různými způsoby počeštěné. Zejm. v projevech mladých lidí jsou hojné i ↗neologismy a ↗okazionalismy; oblíbené jsou starší, ale i nově vznikající ↗frazémy.

Vlivná studie ✍Kocha & Oesterreichera (1985) zavedla rozlišení „řeči na dálku“ (Sprache der Distanz) a „řeči na blízko“ (Sprache der Nähe); styl běžné každodenní komunikace (mluvené, ale i psané) patří nepochybně do oblasti „řeči na blízko“ a sdílí parametry pro ni vymezené, tj. dialogičnost, neformální až důvěrný vztah partnerů, spontánnost, neveřejnost, situační zakotvení, tematickou volnost, subjektivitu a expresivitu (srov. též ✍Ágel & Hennig, 2006). V současné lingvistice se právě styl běžného dorozumívání stává hlavním předmětem tzv. interakční stylistiky // interakcionistické stylistiky, která je chápána jako specifický podobor stylistiky pragmatické a jejím předmětem jsou „style konwersacyjne“ (✍Gajda, 2006) či „Gesprächsstile“ (✍Seltingová & Sandigová (eds.), 1997). Součástí tohoto paradigmatu se stávají i přístupy ↗konverzační analýzy (✍Sacks, 1992, aj.) a ✍Gumperzovy (1982) aj. analýzy kontextualizační. ✍Sowinski (1991) řadí výzkum stylu každodenních dialogů do rámce „Gesprächsstilistik“; k etablování této orientace v německy mluvících zemích přispělo i kompendium ✍Brinker & Antos ad. (eds.) (2000), ✍Brinker & Antos ad. (eds.) (2001) a práce ✍Schwitally (2006). U ✍Eromse (2008) odpovídá našemu stylu běžného dorozumívání funkčně stylový typ Alltagssprache. Stejně jako další němečtí stylistikové se autor odvolává na klasickou práci ✍Riesel(ové) (1970) s příznačným názvem Der Stil der deutschen Alltagsrede: spolu s ní považuje za hlavní funkci každodenních rozhovorů privátní (intimní) sdělování a sdělování věcné, ale neoficiální, zaměřené na adresáta; a jako hlavní rysy tohoto stylu uvádí spontánnost (nenucenost), expresivitu a emocionalitu (hlavně v lexiku), subjektivní hodnocení nebo napětí mezi vyjadřováním zkratkovitým a redundantním (mnohomluvným). Z typických výrazových prostředků upozorňuje např. na deiktické výrazy a kontaktové částice, na elipsy n. využití intonace v mluvených projevech.

✍Coupland (2007) umisťuje zkoumání stylu běžného dorozumívání do paradigmatu variacionistické sociolingvistiky, ale cizí mu není ani přístup interakcionistický. Britští stylistikové se tu vesměs opírají o klasické práce D. Crystala; např. ✍Crystal & Davy (1969) v jednom z mnoha novějších a aktualizovaných vydání (1997) zahrnuje rozsáhlou kapitolu The Language of Conversation; ta je sice věnována především fonetickým charakteristikám běžně mluvených projevů, ale analyzuje i takové rysy každodenní komunikace jako neformálnost, familiárnost, implicitnost (zdánlivá neúplnost umožněná společnými zkušenostmi účastníků a užívanými prostředky mimojazykovými), nedostatečná organizovanost, tematická nesoustředěnost a nespojitost (nedostatečná „plynulost“), způsobená např. četnými opravami, hezitačními zvuky, ale i skákáním do řeči ze strany dialogických partnerů.

↗Stylové normy prostěsdělovacích komunikátů jsou značně volné a obtížně vymezitelné. Jsou ale přirozeně osvojovány v běžných komunikačních situacích; při jejich osvojování dochází k typizaci každodenních komunikačních událostí (na základě jejich ustáleného, rutinizovaného průběhu), ke konvencionalizaci (sedimentaci) „zkušenostních vzorců“ (✍Schütz, 1984), „sekvenčních vzorců“ (✍Sacks, 1992), k fixaci „interpretačních šablon“ (✍Garfinkel, 1967). Tato typizovaná řešení komunikačních problémů se vyznačují určitým stupněm společenské závaznosti (✍Luckmann, 2002, u ↗komunikačních žánrů, které definuje jako historicky a kulturně specifikované, společensky předstrukturované komplexní průběhy jednání). Ostatně i ✍Bachtin (1986), který vztahoval své „žánry řeči“ hlavně k textům básnickým, předpokládal, že struktury básnického jaz. jsou obsaženy už v „jazyku každodenním“. Veškerá každodenní komunikace se sice neodehrává v této „vzorcové“ podobě, přesto však lze předpokládat, že stylové normy běžného dorozumívání jsou založeny právě na této ambivalenci: na jedné straně typizace (rutinizace, konvencionalizace, ritualizace) jazykových jednání, umožněná sedimentací dlouhodobých zkušeností, na druhé straně pak jejich konkrétní kontextové zapojení a modifikace příslušných vzorců. Tento přístup je charakteristický pro filozofy a sociology jazyka, teoretiky tzv. ordinary language, everyday language či Alltagssprache (srov. i ✍Goffman, 1999, a jeho „rituály každodennosti“).

Výraznou vlastností naší každodenní komunikace je implicitnost; je umožněna jednak žánrovými a situačními typizacemi, které máme v povědomí my i naši partneři, a není tedy nutno vše explicitně verbalizovat; a je umožněna také tím, že jsme schopni interpretovat indexikální výrazy, deiktika, gesta atd., a přiřazovat k nim relevantní kontexty. ✍Garfinkel (1967) zdůrazňuje např. interpretaci ↗indexikálních výrazů – jaz. prvků, které bez kontextu nemají jasný, jednoznačný, konkrétní význam (tady, to…; ale nepatří sem jen deiktika, nýbrž i výrazy hodnotící aj.). Deindexikalizace v praxi každodenního života buď není třeba, n. má své meze (nemůžeme se donekonečna ptát, co kterým slovem partner myslel). Při „dobré vůli“ je indexikálnost (= „kontextová ukotvenost“) akceptována. Indexikální vágnost našich každodenních výpovědí je „nevyléčitelná“, nelze ji „vyčistit“, ale vyžaduje interpretační práci, která nás dovede k porozumění, k identifikaci intence mluvčího. Podle ✍Gumperze (1982) a jeho teorie kontextualizace jsou významy výše uvedených deiktických výrazů určovány kontextem, ale zároveň samy tyto prostředky plní aktivní kontextotvornou úlohu; plní ji také prostředky tzv. sociální deixe jako oslovení n. tykání/vykání, které vnášejí do rozhovoru poukazy k sociálním rolím a vztahům; a jako indexikální (kontextotvorné) mohou fungovat také prozodické a neverbální prostředky, různé variety apod. Kontextualizace je tedy podle Gumperze trojmístná relace mezi výrazovými prostředky (včetně idiomatiky, gestiky, prozódie atd.), významem (interpretací) určitých jednání a zásobami vědění (frames), které interpretaci umožňují, protože se stávají relevantním kontextem – tedy oněmi výše uvedenými „sedimenty“, typizacemi našich komunikačních zkušeností. (Srov. o tom ✍Auer, 2014.) I na půdě č. stylistiky ✍Hausenblas (1972) definuje explicitnost jako „výslovné vyjádření něčeho“, zatímco implicitní vyjádření je podle něho takové, „z něhož se vyrozumívá něco, co není vyjádřeno výslovně, co ale může být interpretováno“. Zde se dostáváme velmi blízko ke ✍Griceovu (1975) protikladu významu „doslovného“ a „implikovaného“. To, že normy p.s. připouštějí vyjadřování silně implicitní, tedy potvrzuje nutnost výkladu tohoto stylu v rámci pragmaticky orientované interakční stylistiky.